Odpuštění

Je podstatou všeho a přitom je tak neuchopitelné, mnohdy nepochopitelné a vlastně je hybnou silou těch největších zázraků. Dovolíme-li si opravdu odpustit všem, všemu a zejména sobě, začnou se dít velké věci. Ale jak? Proč? Je to vůbec v některých případech možné? Je. Musí být. Není to ani tak trénink, jako prostá láska k sobě.

Kde je potřeba odpuštění, tam byl pocit viny, zrady, křivdy nebo prostého nepřijetí.

Až když odpustíme zjistíme, že vina vlastně neexistuje. Všichni konáme na základě momentální míry uvědomění si, svědomí a dle našich hodnot. Je tam míra ega a míra srdce. Provede-li nám někdo něco špatného, dělá to jeho ego, které je ustrašené, ublížené, jeho duše je silně a vážně potlačena, a proto ubližuje. Mnohdy velice nevědomě. Stejně tak se můžeme cítit být ublížení i přesto, že nám druhý neubližuje vědomě, jen žije a sděluje svou pravdu. Ale naše srdce není v daný okamžik otevřené a my přijímáme skrze naše ego, které se bojí, potřebuje si udržet svůj odstup, svou zeď a krunýř před pravdou a opravdovostí. A co se stane v takovém momentě? Budeme se cítit ublížení, budeme si myslet, že daný člověk je sobecký, nevědomý a prostě si budeme jeho pravdy brát až moc vážně a osobně. Přitom s námi nemají vůbec nic společného. Nikdy. Zvláštní že? Kdybychom měli všichni otevřená srdce a žili v životě opravdovou sebeláskou, něco jako vina a následné odpuštění by ztratilo význam. Prostě by neexistovaly. Nebyl by pro ně důvod a ani prostor.

Jak z toho ven?

Nejčastěji máme pocit, že máme odpouštět, abychom znovu zaktivovaly naši vitální sílu, proudy radosti a lásky v našem životě. Viníme mnoho lidí - partnera, rodiče, přátelé, spolupracovníky, známé, politiky, systémy, ... ale to nejdůležitější je odpustit sami sobě. Dát si dar odpuštění. Za vše, kdy jsme se k sobě nechovali laskavě a často ani k druhým. Obdarovat se obrovskou dávkou lásky jako bychom dali ublíženému dítěti nebo týranému zvířeti, nad kterém se nám zastaví srdce, jak moc mu "někdo" ublížil. Proč zrovna toto přirovnání? Velice často se ke své duši a celé naší bytosti chováme právě tímto způsobem. Posuzujeme se, nevěříme si, dovolujeme "komukoliv" nebo "čemukoliv", aby řídili naše životy. Cítíme vinu za to, že projevujeme lásku moc anebo málo. Viníme se za to, že chceme mít v životě peníze hodně anebo vůbec. Přebíráme na sebe zodpovědnost za druhé, za to, jak chápou náš způsob života, práce nebo stravování. Anebo jim naopak dovolujeme, aby za nás rozhodovali. Myslíte si, že to tak není? Pokud nenajdete v životě ani jedinou chvíli jako tuto, je to báječné. Jste tedy bytost, která zná svou cenu, má se ráda a raduje se z prostého přítomného okamžiku. To vám přináší mnoho radosti, lásky, hojnosti a také každodenních zázraků. A zcela automaticky toto přenášíte i na druhé. ♥

Avšak přistihnte-li se během dne ve chvílích, kdy uvnitř svého těla cítíte blok, omezení, stažení svalu, energie nebo myšlenkové pochody, které vám neustále brání v tom přijímat, tvořit a být tady pro sebe. Nikdy vlastně nemůžete být ani pro nikoho jiného. V takové situaci to bude jen program, který vám říká, co byste měli dělat, ale nikdy to ve skutečnosti nebudete cítit. Potřebujete, potřebujeme cítit své srdce, lásku a její zdroj v nás, v naší duši, těle, mysli a celé bytosti.

Zpočátku to není vůbec jednoduché. Ale jde to. Krůček po krůčku. Úspěch po neúspěchu. Radost po smutku. Klid a mír po vzteku a zlobě. Jedna emoce střídá druhou. A čím více se budete v každé své emoci, pocitu a myšlence přijímat a navracet se ke svému blahodárnému zdroji, zjistíte báječnou věc. Jakou? Jste dostatečná. Jste skvělá. Jste přesně tou, kterou být máte. A proč vám někdy lidé nebo okolnosti říkají něco jiného? Je mnoho důvodů, ale ten podstatný je, že vám vždy něco zrcadlí, učí vás a připravují vás pro něco lepšího.

Nepřejícnost vás učí přát sami sobě a najít svou sílu. Žárlivost vás učí otevřít srdce bezpodmínečné lásce a milovat sami sebe. Ztráta je místem pro zisk. Odchod, bolest a chaos je příprava pro život, který je vám v danou chvíli hoden. Stejně jako housenka. Umírá, možná se bojí, co se s ní stane, nechápe a je možná plná chaosu. Ale my ostatní už víme, nic se neděje, vyletí motýl a bude ještě krásnější, svobodnější a barevnější než předtím. Housenka však ne. Musí ale čekat a oddat se tomu procesu. Nic jiného ji nezbývá. Ale když se odevzdá, život se ji odvděčí. :)

Podobné je to i s odpuštěním. Naše lidské nitro plné emocí má v sobě mnoho věcí, které potřebují být zpracovány, odpuštěny a puštěny. Neuděláme-li to, dříve nebo později se nám něco začne blokovat i v životě, včetně zdraví. Myslím, že vám nemusím říkat, že když někomu odpouštíme, neschvalujeme tím jeho chováním, ale prostě jen ho pouštíme, od-pouštíme ze sebe, ze svého života a s otevřeným srdcem si ponecháváme jen lekci. Když odpouštíme sami sobě, je to ještě těžší, ale o to víc osvobozující. Představte si malé dítě, kterému maminka dává dárek. Jak se jako maminka cítíte, když vidíte rozzářené oči svého dítěte a jak se cítí dítě, které dostane onu vysněnou hračku, která září a je prostě nádherná. Stejné je to s odpuštěním sama sobě. Dáváte si dar. Dáváte dar svému vnitřnímu dítěti, které je plno lásky, energie a talentů. Jen si zase potřebuje věřit. Nemusí být dokonalé. Potřebuje jen jedno. Vážně je jedno. Co to je? Být přijímáno. Za všech okolností. Musí mu být dovoleno chybovat a učit se. A má právo na odpuštění všeho.

Nejde to hned. Ale postupně. Záleží na okolnostech, tématech života a také na míře daného problému. Zpočátku si to vše pravdivě přiznejte, vypisujte se nebo vypovídejte ze svých OPRAVDOVÝCH pocitů a přijímejte je. Situaci, která vznikla, berte jako dokonalou. Jestli se to stalo, tak to tak opravdu být mělo a vy jste se skrze to měli něco důležitého naučit. Toto velmi rychle namluvíte mysli, až o něco později to začne cítit i srdce. Nepospíchejte na sebe. Dejte si čas. Choďte do přírody, dělejte úplňkové rituály na pouštění toho přebytečného, dělejte si radosti. Avšak nezapomínejte, že jedině to, co jste přijali, můžete pustit. Když něco, cokoliv, odmítáme, nikdy to nezmizí, ale bude to kolem nás kroužit. Několik měsíců, let a možná i životů. To je zákon.

"Přijměte v daný okamžik úplně vše, jako byste si to sami vybrali." E. Tolle

To je výstižné. Udělejte si z přítomného okamžiku svého pomocníka, protože je mocný, a to bez ohledu na to, co se během něj děje.

Když budete mít pocit, že i vaše srdce vnímá a cítí vaší proměnu, která se děje skrze odpuštění, budete mít tendenci jít hlouběji. Zpočátku zcela nevědomě. A to abyste mohli svůj život prožít naplno tak, jak si ho představujete a pro jaký jste zrozeni.

Musí odpustit i vaše duše, pustit i někdy hodně staré záležitosti není vůbec jednoduché, ale naštěstí máme velkého pomocníka. Naše tělo. Skrze moudré krásné tělo a jeho láskyplnou péči o něj přes dotyk, stravu, pohyb, spánek, hýčkání jeho celého vnějšího i vnitřního prostoru se spojujeme se svou duší a pouštíme to, co zrovna pustit máme. Ale nejdříve nás zejména dotyková péče o něj učí přijímat se, přijímat každý kousek sebe, každou část sebe samé (fyzicky, psychicky i duchovně) a pomáhá nám propojit se a postupně i odpustit prožitky spojené s celým naším životem včetně vlivů karmických.

Podívejte se na děti a na to jak se o sebe starají. Zcela automaticky a láskyplně. Hrají si, když potřebují. Jdou se pomazlit, když to tak cítí. Milují a vztekají se stejnou měrou. Respektují se. Nedávají si pocity viny. To je naučí až svět dospělých.

Podívejte se na zvířata, jak se respektují a žijí v souladu. Se vším a se svou vlastní přirozeností. Má tygr pocit viny, že se špatně podíval na slona? ;)

Jen my, lidé, jsme se naučili bát se nitra a honit se za něčím, co je venku, aby nás nakonec to, co je venku naučilo jít zase do svého nitra. Důležitá a někdy i dost úsměvná cesta. Je krásným paradoxem, že v smutku toho ujdeme nejvíce. Nejdeme výš, ale hloubš. Nebojte se smutku a přepadne-li vás, poděkujte a jděte Domů. K sobě.

"Jako veteránka života vím, že pocit viny je zbytečný." Louisa Hay

Milujte se, přijímejte se a zapomeňte na veškeré pocity viny z čehokoliv. A ani nedávejte vinu druhým. Každý je plně zodpovědný za své činy a jeho život to odráží. A to bez ohledu na to, zda-li mu "odpustíte" nebo ne.