Láska a vztah

12.05.2017

Celý život toužíme po velké lásce a prožívat skrze ní tu nejvyšší formu štěstí. Máme pocit, že láska je štěstí. A že k tomu potřebujeme druhého - nejlépe vysněného muže/vysněnou ženu. Už jako malé holky sledujeme filmy a čteme romány, kde je to postavené na modelu muže a ženy, kteří se potkají, zamilují se, v počátku prožívají možná nesnáze, které po nějaké době překonají a poté naleznou "Lásku", vezmou se, založí rodinu a žijí šťastně. Žena má muže a muž má ženu. Pohádky je konec :). Pravda však je, že ... on je to teprve začátek. A mnohdy velmi hustý, a přec nádherný. Začátek cesty jménem život s druhým.


Ano, má to úskalí, které bych shrnula jako všeobecnou tendenci zaměňovat lásku za vztah a vztah za lásku ...

Pojďme chvíli zapomenout na starý koncept lásky, na všechny zamilované romány a filmy.

Pojďme dokonce i zapomenout na to, že láska rovná se vztah s úžasným mužem/ženou.

Pojďme zapomenout, že láska je něco, co lze získat skrze druhého/druhou - nejen vztahem, ale i velmi častá potřeba ocenění, uznání, pochvaly a přijetí od druhých lidí.

Pojďme naopak do větší hloubky Lásky ...

Věřím, že láska je základní a univerzální esencí a tvořivou silou světa, života, pohybu, vztahů a jednoduše smysl naší existence. Kdykoliv jsme otevřené, je nám k dispozici, můžeme ji čerpat, vytvářet, sdílet, přijímat i dávat. V podstatě jsme jí stvořené :).

Bez lásky je jakkoliv krásná práce nakonec bez radosti a vzrušení. Bez opravdu prožívané lásky jsou veškeré naše vztahy prázdné, cizí a statické. Bez lásky jednoho dne vše stejně ztratí smysl. Láska je výživa a podstata.

A jak to tedy je se vztahem a láskou? Přeci láska tvoří vztah a nemůžeme být plně spokojené samy ... potřebujeme žít v páru, sdílet a milovat se navzájem.

V zásadě souhlasím a žiji tak. Avšak ...

... vnímám vztah jako nádobu. A lásku jako náplň, esenci. Jedno bez druhého je poloviční a nekontaktní. Stejně jako tělo bez duše a duše bez těla, které poskytuje mnoho požitků, prožitků a krás.

Je jen na nás, jakou "nádobu" vztahu si vyrobíme, vyzdobíme, jak se o ni staráme, jakou barvou ji namalujeme, jaké podmínky pro její dlouhou životnost vytváříme a na kolik je otevřená či uzavřená proudící lásce. Ano ... je-li "naše nádoba" otevřená a přitom má pevné a silné základy včetně struktury, lásky je tam tolik, že přetéká ven, sytí nejen vztah, ale celý život okolo daného vztahu, který je poté podhoubím pro rodinu, tvořivost a úžasné společné zážitky.

Pojďme si společně dát pár otázek, které se mohou nabízet ... :)

Co se stane, když je "nádoba" uzavřená? Když je vztah vlastně lásce uzavřen?

Oba se snaží, oba chtějí, oba vše chápou a rozumí podstatě vztahu. Ale stejně ... ehm ... to stále dře, i úplná banalita je problém a "něco" tam zkrátka vůbec neplyne. Chybí šťavnatost, živost, spontánnost, lehkost a vzrušení. Ano, budovat vztah bez dovolení oddat se esenci Lásky, a s tím souvisejícím puštěním kontroly, dříve nebo později, přestane stačit. Budeme chtít víc. V takové momenty dost často přichází "nevěra", kde najednou vzplaneme a ten opojný pocit "zamilovanosti" je silnější než ukrytá láska, která se tam někde krčí v koutě, protože se jí v podstatě ve vztahu oba bojí, proto ho před ní uzavřeli.

Co se stane, když je "nádoba" otevřená? Když je vztah lásce naopak otevřen?

Láska jednoduše proudí. S ní proudí radost, vzrušení, sexualita a vzájemná oddanost. Vztah též prožívá různá úskalí, problémy a překážky. Ale ... s Láskou je to vždy jiné. Neztrácí se vzájemná empatie, spojení a úcta. Lásku si lze představit jako Domov a Vztah zase jako Dům :).


Co se stane, když se o "nádobu" stará jen jeden a druhého "nutí" vidět její důležitost?

Tato situace je velmi bolavá a vždy si zde představím "křečka běhajícího po kolotoči stále dokola v domnění, že už, už tam někde musí být konec a krásná láskyplná blaženost". Je to jinými slovy situace, kdy srdce jednoho je ve vztahu uzavřené a druhý to chce táhnout za oba. To samozřejmě nejde. Je to, jako jízda na mrtvém koni, jak říkávali Indiáni. Je potřeba slést a nechat ho být - buď se s úctou rozloučit anebo jednoduše nechat tohoto "polomrtvého" koně dělat si, co chce. Možná chce opravdu ze vztahu odejít a pomyslně zemřít anebo potřebuje svůj prostor, potřebuje si vydobít své bitvy a pak ve své vlastní síle se za vámi rozjede a bude jiný. Bude svůj a silný, protože to dokázal sám. Nelze to však dělat za něj a nelze ho nutit být v srdci vztahu, když není ve svém vlastním.

Co se stane, když se o "nádobu" starají oba stejně poctivě a nadšeně?

Je to situace, kdy je "nádoba" otevřená a beze strachu absorbuje Lásku a plní ji. Jinými slovy vztah je otevřený lásce, a přitom oba vědí, že nestačí vědomí, že se milují, ale též pracují sami na sobě, zvelebují vztah jako tu nejkrásnější a nejposvátnější komnatu, stále se snaží vztah kořenit, nacházet nové způsoby jak ho dělat lepší a lepší. A přitom si umějí dát prostor a svobodu. Je zde velké pochopení plynoucí z úcty a lásky k druhému i sami k sobě. Takovou symbiózu si svým vlastním růstem a spojením s partnerem jednoduše "zasluhujeme" :).

Co se však stane, když je důležitější "nádoba" než-li vnitřní esence? Když "dokonalost vztahu" je pro pár tak podstatná, že zapomínají na lásku?

Tato nerovnováha je přítomna v dosti partnerských vztazích, které z vnějšího pohledu vypadají jako velmi krásné, takzvaně ideální, harmonické. Avšak uvnitř něco chybí. Povětšinou to ví jen ti dva - krásně společně fungují, jezdí na dovolené, chodí do kina, vychovávají příkladně své děti, dávají jim příklad, jak být dobrým člověkem, tráví spolu čas jak jen mohou ... ale ... je to více vztah "sourozenecký" než-li vášnivý, intimní, hluboký. Je to jako nádherný dům, který zvenku vypadá jako palác, ale uvnitř jsou pavučiny, špína, neútulnu a láska tam nemá podmínky kvést.

Co se stane, když je důležitější "esence" než-li nádoba? Když se oba v páru zaměřují vlastně jen na lásku a mají problém jít do partnerského závazku?

Tento vztah je vášnivý, živý, hluboce intimní a prostě wooooow. Nicméně z dlouhodobého hlediska nelze žít plně naplněný partnerský život jen z esence, která nemůže kořenit ve vztahu, protože se ani jeden o vztah neumějí starat a kultivovat jej. Proto, aby láska sílila a byla pro oba uspokující, rostla, šla i více do hloubky a plodila, potřebuje správné prostředí. Potřebuje i určitou stabilitu - kotvu, zázemí v srdci obou partnerů, kteří ví, že aby jim spolu bylo stále lépe a aby jejich láska kvetla, musí na sobě pracovat, komunikovat spolu, milovat se navzájem a umět se spolu podívat i do stinnějších zákoutí.

To neděláme s člověkem, kterého milujeme krátce.

To děláme s člověkem, s kterým jsme se rozhodli žít a třeba i zestárnout. Takovému člověku odpouštíme, milujeme ho, ukazujeme mu svou zranitelnost a učíme se přijímat i tu jeho.

To se děje jen ve vztahu, ne v románku. A vztah se staví jako dům. Je to závazek a s přítomností lásky je tento závazek svobodný a každý den jiný, vzrušující a v tom nejlepším slova smyslu oddaný.

A co se může stát, jsou-li "nádoba" a "esence" propojené a se stejnou důležitostí posvátné? Když oba partneři cítí, ví a společně poznávají sílu vztahu v lásce a lásku ve vztahu?

To je to, co duchovní guru nazývají "rájem, nirvánou, extází, svobodou, ...". Je to vlastně to, co se naše duše přišly naučit - žít a sdílet lásku, budovat a tvořit vztahy založené na svobodě, té nejčistší esenci, rodině a kráse okamžiku.

Není to vztah bez mráčků a bez bouří. Jen je to jiné, když jsou na to doopravdy dva.

Je to jiné, když oba ví, že si vzájemně zrcadlí a umějí to tak vidět.

Je to jiné, když oba cítí zranitelnost a i přes strachy do ní jdou.

Je to jiné, když intimita je propojena všemi úrovněmi těla - od fyzického až po duchovní.

Je to zkrátka jiné, když zamilovanost přešla do lásky a láska kotví ve vztahu, je jí stále víc a víc, a oba každý boží den pracují na tom, aby nádoba vztahu byla pevná jako Matka Země.

Je to cesta. Nečekejte na dokonalého partnera a buďte v první řadě tím nejideálnějším partnerem pro sebe samou. Koukejte na druhého očima lásky, ale koukejte tak v první řadě na svou krásnou Bytost. Zákon přitažlivosti se moudře postará o své.

Není to dřina, ale je to práce - nádherná, požehnaná a motivující. Vztah, ať už je postaven jakkoliv a jeho pravidla určujete jen vy, je opravdu božským způsobem, jak poznávat sebe a všechny zákoutí mystéria jménem Láska.

Užívejte si to.