Dohody

Dohody, které máme sami se sebou - návyky, mechanismy chování, posuzování, uvažování o sobě i druhých lze rozlišit na více či méně (ne)bezpečné. A to na ty, které děláme vědomě a jsme v neustálém kontaktu sami se sebou, se svým srdcem, myslí i egem. Takové dohody se ve zdravé sebelásce postupně samovolně transformují v ty, které jsou pro nás nejlepší. Jsou v symbióze s prostým vděčným bytím, v pohlížení sama na sebe a na ostatní jako dokonalé bytosti, které si zaslouží být příjmané jen pro čistou přítomnost.

Ty druhé, já říkám "nebezpečné", jsou ty, které děláme absolutně nevědomě, automaticky. V této automatizaci je velká moc - a zase buď velice pozitivní, posilující nebo naopak destruktivní a omezující. Cokoliv děláme nevědomě, automaticky, nás ovládá. Jsme tím ovládáni způsobem, o kterém ani nevíme a zcela přirozeně se posléze stavíme do role "oběti", kterou si ani nepřipouštíme. Cokoliv však děláme vědomě, s plným procítěním a uvědoměním si, nad tím máme vždy moc my. Ani ne tak moc ega, jak mnohým z nás vyvstane jako první, ale moc mysli s plným procítěním srdce. Posléze naše Já může láskyplně a mocně konat, tvořit své vlastní dohody, tvořit svůj vlastní život, malovat si ho, napsat scénář a režírovat podle sebe v sebelásce a sebepřijetí své (ne)dokonalosti.

Pojďme si společně zopakovat důležitost čtyř základních dohod dle knihy D. M. Ruize, které mohou nastolit úplně jiné životní podmínky a s ní související radost.

Dohoda 1 - Nehřešte slovem

Hovořte jako osobnost. Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.

Dohoda 2 - Neberte si nic osobně

Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.

Dohoda 3 - Nevytvářejte si domněnky

Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.

Dohoda 4 - Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete

Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku; bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.

Síla slova. Komunikace. Mocný nástroj. Dodržovaná úmluva sama se sebou, kdy doopravdy "nehřeším slovem" dokáže krásně proměnit celý život. Zdravá mysl je jako oceán - neustálý příliv a odliv myšlenek a vjemů, neustálý koloběh čištění, hloubka a jas našeho uvažování. Slovo může být prostředkem k pohlazení, předávání názorů, vědění, pocitů a myšlenek. Také však může být i nástrojem k ublížení, bolesti, posuzování a kritizování.

Kdybychom děti a sami sebe učili ponoření se do láskyplné sebe-komunikace ještě před tím, než komukoliv i sobě něco sdělíme, a položili si několik otázek, bylo by vše jednodušší. :)

• Bude mít nějaký smysl to, co řeknu nebo jen potřebuji vyjádřit vztek, který s danou situací vůbec nesouvisí?
• Je to vážně má vnitřní pravda, kterou potřebuji sdělit nebo se jen nahlas potřebuji o něčem přesvědčit, a protože si moc nevěřím, tak potřebuji souhlas, pozornost či obdiv druhých?
• To, že o někom řeknu nějakou informaci je pro daného člověka vážně důležité nebo je to jen můj naučený návyk posuzovat, hodnotit a "nahlas přemýšlet"?
• Je vážně nutné sdělit danou informaci, myšlenku či pocit právě teď v tuto chvíli? Je to opravdu důležité? Nebo mi má vnitřní intuice radí nechat si určitě věci v sobě vstřebat a dovolit pak za sebe mluvit srdce a ne splašené emoce či ego?

Vždy poslouchejte své srdce, svou intuici a zkuste si položit alespoň jednu z těchto otázek. Slovo dokáže pohladit, ale i ublížit. Nám i druhým. Mnoho z nás si ubližuje i nesprávnou komunikací sami se sebou, a proto máte-li pocit, že se uvnitř trýzníte spousty nesprávnými myšlenkami, pocity a vnitřními slovy, zastavte se. Přestaňte v tu chvíli cokoliv dělat. Posaďte se a dýchejte. Celým svým vědomím vnímejte jen dech, prožívejte své tělo a prociťte, jak jste dokonalí jen proto, že tu jste. Kdybyste nebyli, nenarodili byste se do tohoto světa. Rozmlouvejte sami se sebou jen hezky, pusťte toho kritika uvnitř vás. Až posléze, kdy pochopíte podstatu sebelásky, nebudete mít potřebu posuzovat druhé nebo jim, i nevědomě, ubližovat slovem. Protože v této chvíli už budete cítit, že tím byste nejvíce ubližovali sami sobě, své vnitřní podstatě a vaší čistou mysl byste nechali dobrovolně zašpinit. A to přece nechcete. :)

Užívejme slova moudře. Použijme ho ke krásnému umění přenosu informací, které pomáhají, povznášení a nabádají k růstu nás všech a to tím nejláskyplnějším způsobem, který ladí s naší vnitřní pravdou.

Kdo zvládl za celý život "nebrat si nic osobně", tak toho bych chtěla vážně potkat a vzdát mu velký respekt a úctu. Vážně těžké co? Od rodičů, po první přátelství, lásky, kolegyně, manželé, děti, ... není snadné "nebrat si nic osobně".

Jako malé děti to ale vážně umíme. Vlastně jako malé děti umíme všechny dohody zcela spontánně. Jak krásné. Takže to v nás neustále je, v naší lidské podstatě to neustále dřímá a čeká, až to začneme opětovně používat. A máte-li děti - a budete to znovu učit sami sebe a v nich neustále praktikovat, budete mít nejen krásný život, ale zejména nádherný silný a respektující vztah. :)

Jak jsme rostli, tak jsme byli učeni být dokonalí pro mínění a požadavky druhých - pro maminku, tatínka, pro učitelé, přátelé, partnery. Potřebovali jsme někam zapadnout, od někoho pochválit a slyšet "schválení" pro naše činy, a dokonce i myšlenky. Kam se poděla vrozená sebeláska a sebeúcta, ptám se sama sebe. Kam se ztratilo divoké sebevědomé dítě, jež se nepotřebuje učit pravým významům těchto slov - přišlo sem s tímto nastavením a prostě jen potřebuje praktikovat. Ale místo toho je přeučeno, "ochočeno" k podmínkám společnosti. A právě v této chvíli přichází i to, že si vše začneme "brát osobně". Kdykoliv nás někdo pochválí, cítím se dobře a výjimečně. Kdykoliv nás někdo zkritizuje, cítíme se špatní a méněcenní. A to, že dokonalí a výjimeční jsme neustále v každém nádechu i výdechu, na to přicházíme postupně životem a svými zkušenostmi. A asi je to tak správně - učíme se, nacházím sami sebe, pokoru a něžnou lásku k sobě i soucítění s činy druhých.

Jak se tuto nelehkou dohodu opět naučit je vlastně jednoduché. Láska. Ten nejněžnější cit k sobě i druhým. Ponořit se do svého srdce - to je celkem snadné, zažíváme-li příjemné momenty. Ale co v tyto, kdy jsme v konfrontaci s míněním, a dokonce i kritikou druhých - zejména v tyto chvíle to zkoušejte. Otevřete své srdce, ztište svou mysl, pošlete lásku do svého ega, které je v tuto chvíli raněno a vnímejte pouze svou pravdu. Myslím tím pravdu srdce. Mějte soucit s druhými, kteří vám vysílají negativní energii a přeměňte ji v sobě na pozitivní. Pokuste se pochopit to zraněné dítě, které je uvnitř onoho člověka, který na vás třeba útočí. A mějte neustále na paměti, že to nejste vy, koho kritizuje, ale on/ona sama. A využijte tyto chvíle pro nalézání své vlastní moudrosti. Stejně tak buďte v pravdě svého srdce i v případě kdykoliv vás někdo chválí a opět vnímejte to vnitřní dítě člověka, který se potřebuje jen podělit o svou osobní radost, která s vámi vlastně nesouvisí. V obou případech buďte buď potěšeny radostí druhé bytosti nebo buďte učeny k soucítění s problémem druhého člověk. Nepřenášejte ani jedno na sebe - jen vnímejte a učte se. V srdci.

Třetí dohoda vypadá ještě náročnější. "Nevytvářet si žádné domněnky" nám opět šlo jako malým dětem. Nepřestaly jsme mluvit se svými malými kamarádkami jen proto, že se na nás špatně podívaly nebo nám nepůjčily svou panenku. To jsme se naučily až o něco později ...

Ale jako malé tříleté holky jsme si řekly o to, co chceme, po čem toužíme a buď to vyšlo nebo ne. Buď jsme to přijaly nebo se začaly vztekat. Byly jsme autentické a naprosto pravdivé. Byly jsme samy sebou. Neříkaly jsem si, že když se na mě kamarádka na pískovišti špatně podívala, že jsem určitě něco provedla nebo že mě už nemá ráda. Prostě jsme to nechaly nebo se zeptaly. A to je ono - otázky a odpovědi, správná komunikace a žít v přítomnosti, v reálném teď a tady bez "domněnek a dedukcí".

Návyk "vytváření si domněnek" máme opět naučený. Nezáleží odkud nebo od koho. Nepotřebujeme hledat viníky našich návyků, které nám ubližují. Naučili jsme se to, protože to tak mělo být, protože jsme to vlastně i svým způsobem chtěli a potřebovali. Ale nyní to můžeme pustit, vzdát se toho. Staré jídlo také vyhodíme. Staré oblečení darujeme těm, kteří ho chtějí a nebo se ho prostě zbavíme a koupíme si nové, které k nám v současné době více ladí. A to samé udělejme s návyky, s našimi dohodami. Můžeme je měnit každý den, každou vteřiny a nemusíme nikomu nic vysvětlovat. Můžeme si dělat, co chceme. :)

Kdykoliv, kdy vás napadne dělat ve své mysli závěry o určité situaci, člověku, chování druhých, opět se zastavte. Dýchejte a ponořte se do sebe a zeptejte se sami sebe.

"Proč to dělám? Proč dělám závěry? Jsem to vážně já? Chci toto? Mám se i v této situaci ráda?"

Jestli ano, nebudu si takto ubližovat a přímo se zeptám nebo to pustím. Jestli ne, udělám ve své mysli scénář, kterým uzavírám své srdce a zavřu samu sebe pro radost a opravdový prožitek z dané situace.

Lidstvu se vážně uleví, až si přestaneme dělat domněnky - sami o sobě, o druhých, o jiných kulturách, státech, jídle, filozofii, odlišnostech atd...

Má rada je začít od sebe - nedělejte si ani domněnky u sebe - nikdy nevíte, co dokážete, jaké budete mít pocity, radosti či starosti, dokud to nezkusíte. Možná budete překvapeni, když něco zkusíte, jak úspěšní budete, jak krásné pocity budete mít a jakou radost vám to poskytne. Možná to bude i opačně, ale pokud to nezkusíte, tak to nepoznáte. Buď to bude radost nebo starost, každopádně vždy skvělá zkušenost. A to samé s druhými - buď se zeptejte, prožijte s lidmi, co potřebujete, ale nedělejte si domněnky, dokud nedostane odpověď, dokud to neprožijete vy, celou svou bytostí, ne jen myslí a "domněnkami". :)

Jak je to krásné, když do všeho, co děláme dáváme sebe, celou svou bytost, lásku a nadšení. Jak osvobozující, když víme, že vždy "děláme vše tak, jak nejlépe dovedeme".

Můžeme odvést skvělou práci, ale jestliže víme, že jsme to dělali bez chuti, lásky a bez toho, jak nejlépe ve svém vlastním vnitřním pocitu dovedeme, necítíme naplnění.

Byla jsem dobrá ve spoustě věcech. Tedy podle mínění druhých, ale sama pro sebe jsem to tak mnohdy necítila. Bylo to tím, že jsem tam nebyla plně já, nebyly to činnosti, které by mě naplňovaly. Zaměřila jsem se na to, že dělám to, co nechci a nebyla spokojená. Dnes už vím, že do každé činnosti mohu dát velkou část mne, a to co mne nebaví či nenaplňuje dostane novou formu, upravím si to, zamiluji si to jinak, s jiným pocitem a jinou energií či to nadeleguji na někoho, koho to baví, a pro sebe zprůchodním ty činnosti, které doopravdy miluji. :)

Dohoda "dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete" je o těch nejběžnějších chvilkách našeho života. Nejen práce, domácí úkony, ale i komunikace, chování k sobě i druhým, řešení konfliktů, radost i smutek. Není to o strhání se za všech okolností, vyždímání ze sebe to nejlepší, ale o přijetí stavu a schopností, které máte teď. Je to o přijetí, ocenění a příjemné sebe-motivaci.

Tato úmluva sama se sebou mi dává nádhernou svobodu a úctu sama k sobě i druhým. Jakkoliv jednám a dělám opravdu to, co v danou chvíli mohu, to nejlepší, co v určitou chvíli či situaci můžu, jsem svobodná. Vím, že i když se mi něco nepovede a jsem si jistá, že jsem dělala, co jsem mohla, jsem spokojená. Vím, že když se mi něco opravdu povedlo a já z toho mám nádherný pocit, dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla, a to je blažený pocit. Vím, že i když se s někým nepohodnu a snažím se ho pochopit, a přitom neustále ctím samu sebe, jsem spokojená, je to proces učení a přitom velké radosti, že jsem dělala to nejlepší, co jsem mohla.

Je mnoho situací, kdy se můžete takto zahledět sami do sebe a vnímat, kdy i přes neúspěch jsme spokojené, protože jsme to udělali tak nejlépe, jak jsme mohli.

Je i mnoho situací, kdy jsme i přes obrovský úspěch nebyli přímo naplněné a šťastné, protože jsme tam nebyli plně my.

Zkusme jednoduše být pravdivé k sobě a být si vědomy, kdy děláme to nejlepší, co dovedeme a kdy ne. Jestliže necítíme naplnění, je čas na změnu a tím pádem i motivaci dělat ve všem, co děláme to nejlepší. Darovaný okamžik života je každá vteřina a její prožití tak nejlépe, jak dovedeme je krásnou povinností i naší skrytou touhou. :)

S láskou, vaše Jana Hrušková, www.vivaenergia.cz

lektorka osobního růstu, reiki terapeutka, spisovatelka