Cesta k ženství

Začalo to vlastně nedávno. Ve chvílích, kdy jsem si přestala přikazovat, zakazovat, nabádat se a moralizovat sama o sobě. V momentě, kdy jsem se rozhodla nebýt tou, kterou bych měla a začala být sama sebou, v souladu se svými pocity. Ano, přišlo to, čeho jsem se bála, a přitom po tom tak toužila. Vydala jsem se na cestu ke svému ženství. Vydala jsem se na cestu k sobě. Roky, měsíce, dny, týdny, minuty, vteřiny, krásné i náročné chvilky vcházení do jeskyně svého vlastního nitra i lůna. Abych pochopila, že vše, co k životu potřebuji je právě tam, čeká to na mě, aby mi to ukázalo, jaké bohatství se tam pro mě ukrývá.

Ženy, které si také v životě řekly dost a rozhodly se život "nepřežívat", ale užívat, mi rozumí. Ty z nás, které mi zatím ještě moc nerozumí, ale přitom mají v životě pocit, že přešlapují na místě a radostnou energií zrovna nevyskakují do stropu, brzy pochopí. :)

Začalo to vlastně nenápadně. Rozhodovala jsem se v životě, co dál. Věděla jsem, že nemůžu zůstat tam, kde jsem. S myšlenkami, které jsem měla a s pocity, které mou duši nabádaly ke změně, to bylo jasné. Byla jsem si jistá, že ta změna musí přijít teď a bez odkládání. Uvnitř mne něco velkého umíralo, a něco ještě většího se rodilo. Žena. Po letech, kdy jsem přemýšlala jako mnoho žen, chtěla se líbit a pasovala se do různých rolí, které pro mne byly připraveny, jsem se rozhodla. Chci se líbit, chci být krásná, chci být šťastná, chci být zdravá a cítit se v pořádku, ale to vše pro sebe. Zejména sama pro sebe, a když to bude mít vliv i na okolí, je to krásný bonus, ale už ne priorita.

Niterná touha mé ženské duše začala důvěřovat a milovat to, kým jsem, a jak je nádherné být ženou. Zranitelnou, autentickou a odevzdanou lásce i rozkoši života. Silnou, mocnou, bohatou a (občas) i moudrou ... ;).

Objevováním archetypální energie malé holčičky, dospívající dívky, divoké matky i pečovatelky, mocné čarodějky, moudré staré ženy, léčitelky, vůdkyně i sexuální bohyně, jsem se chápala a přijímala sebe samu stále více. Pochopením, že toto všechno jsem já, ty, my i vy, mi otevřelo úplně nové dveře. A naopak to navždy uzavřelo vězení plné masek, her, touhy být milovaná i přijímaná. Vyšla jsem, zavřela dveře zvenku, hodila klíč do studny a poděkovala. Chystáš se na to samé? Držím ti palce.

Když se vydáme na cestu opuštění toho vězení, nemůžeme si posléze vybrat špatné dveře. Možná se netrefíme na poprvé a budeme muset projít i cestou, která se nám tak úplně nezamlouvá. Ale v naší moudrosti to brzy pochopíme, vrátíme se obohacené zkušenostmi a zkusíme jiné dveře. A ejhle, najednou to tam vypadá tak, jak cítíme, že je správné. Potkáme tam správné lidi. Ty, které nás budou milovat ne proto, že plníme jejich představy, ale proto, že milují naši záři, která je všude kolem nás. Je to svit našeho nitra, které je přijímáno, milováno a ctěno námi samotnými. Najdeme tam "známé" tváře, naši smečku, ty, které nám rozumí, podporují nás a inspirují k odvaze žít svůj sen a vidění srdcem.

Miluji cesty přírodou, kdy cítím teplou půdu pod nohama, spojuji se se zemí a vnímám kyprou energii Matky Země - symbol ženství.

Zhluboka dýchám, když jsem u vody a vnímám tento element spolu se symbolem svobody - éterem/vzduchem. Jen tak se nechávám pročišťovat vodou a vítr hladí celé mé tělo. Balzám.

Kdykoliv, když překonávám překážky, potřebuji se vzdálit od problémů, abych uviděla jejich pravou podstatu, vydám se "zdolat" horu či kopec. Je až neuvěřitelné jak fyzické přirovnání zdolání překážky pomáhá uvidět onu záležitost z té správné perspektivy, a k tomu dostaneme tolik odvahy a síly, kterou mi žádný učitel dát ani nemůže. Příroda je vskutku nejen léčitelka, ale i učitelka. :)

Nespoléhejte jen na knihy a jděte do akce, ať je jakkákoliv - meditace, cesta, jóga, změny, tanec, hudba, plnění si snů, vědomá sexualita, práce se zemí ...